V provincii Pej-č‘ li žila žena. Říkali jí Půlměsíc. Ne snad proto, že by zářila. Koutky úst měla vždy svěšené. Obličej bledý, i když slunce celý den svítilo. A když promluvila, měla jazyk jako had. Se závistí shlížela na svět. Na ženu, že má muže. Na muže, že má ženu. Na dítě, že se směje.

Ač za svou povahu náklonost od druhých nesklízela, úroda na jejím poli vzkvétala. Co týden na trh do vsi přinesla ty nejvybranější plody země. A ty kdekoho k jejímu stánku přivábily. Ale sotvaže kdo nakoupil, co nejrychleji se od rozeklaného jazyku vzdálil.
Jednoho dne dorazil do vsi mladý muž. Prý, kde je tu dobrá půda. Nedbal na varování a pořídil si pole hned vedle toho, které obdělávala Půlměsíc. Od té doby ho ve vsi neviděli. Proslýchalo se jen, že na svém políčku pěstuje byliny a víc je na cestách než v domku v lese.
Sešel se týden s týdnem a Půlměsíc přišla na trh. Koutky úst a špičku nosu v jedné rovině. Tváře ruměné a oči jak mandle.
Zvědavá otázka stíhala druhou. Půlměsíc však odpovídala jen úsměvem. A když dotazy nepřestávaly pršet, rozezpívala se.Časem ale začala přidávat k vybraným kusům zeleniny i lísteček s básní. Jako tu –

V dřevěném vědru

setkal se lilek s melounem

a vzájemně si kynou.

Všechny plodiny byly na pohled stejné jak dříve. Nyní však každý mohl zažít nejen krásnou chuť na jazyku, ale i blažený pocit, jenž se rozlil po celém těle.
Některé jazyky však žádnou lahodnost nepřipustily a dál zůstaly ostré jako břitva. Sousedky na trhu si mohly hlasivky vymluvit, přesto ale nedokázaly přijít na to, jak se Půlměsíc mohla tak záhadně proměnit.
Nakonec to těm nejklevetivějším nedalo a vyrazily společně do domku v lese.
„Mladý muži, jaks dokázal, že náš temný Půlměsíc září jak májový den? To ty tvoje byliny?“
„Ano, ty také přispěly. Ale já jí jen pomohl objevit kouzelnou želvu. Každý ji v sobě má. Nepotřebuje pozemskou potravu. Ale člověk ji živí tím, co do srdce vchází. A z úst vychází.“

MUDr. Petr Hoffmann