Byl kdys známý čínský lékař, jemuž život dopřál snad všechny starosti i radosti, krom jediné - a sice syna, který by mu v práci nejen pomáhal, ale kterému by i mohl předat všechno své umění a dědictví. Rozhodl se proto, že k sobě vezme alespoň učedníka. Tovaryš však byl chlapík povahy neposedné a namyšlené a sotvaže u mistra strávil několik měsíců, seznal, že již je po všech stránkách dostatečně připraven, aby si otevřel svoji vlastní lékařskou praxi. Starý a životem mnohokrát prozkoušený muž nejprve váhal s vypuštěním takovéhoto čerstvě ochmýřeného ptáčka z klece. Ne snad pouze proto, že by ztratil levnou pomocnou sílu, ale spíše z obav, jakpak by taková jeho samostatná léčba vlastně v reálu vypadala.

„Předtím než mě předčasně opustíš a založíš si svou vlastní kliniku, neměl bys zapomínat zejména na jednu věc,“ varoval ho se smrtelně vážnou tváří bylinný léčitel z nejpovolanějších. „Rostliny i jejich části mívají rozdílné účinky a obzvláště je jedna taková, jejíž listy oproti kořenům zapříčiňují zcela opačný efekt. Zatímco listy totiž nadměrně podporují odvod potu z těla, kořen naopak pocení zabraňuje. Nezapomínej na to, až za tebou budou choří lidé se svými zdravotními patáliemi přicházet.“
Žák však všechny mistrovy moudré rady pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ještě rychleji ven, takže mu v hlavě zbyl pouze průvan a mystická vidina jeho budoucích světlých léčebných zítřků.

V den, kdy se jeho velikášský sen stal skutečností a on si otevřel svou vlastní lékařskou praxi, stalo se, že jediný syn místního soudce zčistajasna onemocněl do té míry, že žhnul horečkou jak slunce na poušti Gobi a bez přestání z těla vylučovaný pot hrozil, že jej utopí. Na smrt vyděšený otec zavolal proto k nebohému synovi ihned nejbližšího doktora. Sotvaže náš starý známý všeználek k němu dorazil, ihned po shlédnutí žhnoucího hocha nechal postavit vodu na kamna, do ní vhodil kopu lístků ze své bylinné brašny, pročež donutil chlapce, aby tento, přemíru koncentrovaný výluh vypil. Očekával přitom, že čím větší množství bude léčivé směsi, o to rychleji se pak dostaví i kýžené výsledky a odměna tučnější než vypasený jak na dvoru čínského císaře jej pak nemine. Avšak oproti původním předpokladům potůčky potu se na nebožákově těle změnily doslova v proud a ruce a nohy naopak jakoby se proměnily v kostky ledu. A mrazivý chlad se smrtonosně počal rozlézat do celého potem utápěného těla.
Soudce, strachem a obavami, téměř ztratil svou, všem před očima šedivějící hlavu, když tu si v koutku své zkormoucené mysli vzpomněl, že v městečku je vlastně i druhý bylinný lékař, jehož pověst jej předcházela. Jak jen na tohoto starého ozkoušeného znalce svého řemesla mohl jen zapomenout? Dal pro něj okamžitě poslat a ten i s plnou výbavou dorazil dříve než by čínský jak zabučel. Hned po příchodu mu bylo jasné, která uhodila a namísto listů nechal působit ozdravný výtažek z kořene. Soudci poté, když synovo uzdravení bylo již zajištěno, osvětlil, že jeho rádoby všeho znalý učedník si prohodil co do účinku opačné části této rostliny.

Soudce si pak nechal předvolat onoho žáka, který již záhy chtěl být nad svého mistra, řka: „Slyš dobře, hráze lidského zdraví podhryzávající bobře. Když léčíš druhé, aniž bys však dosáhl patřičného umu a vzdělání, říkáš si o pořádné trable.“ Bylině tak od těch časů zůstalo již jméno Jing Jie - tedy „koledování si o šlamastyku“.

Jing Jie (Herba Schizonepetae Tenuifolia) z hlediska tradiční čínské medicíny uvolňuje z povrchu jak chladný, tak i horký vítr.

MUDr. Petr Hoffmann