Žila byla Li-Hua. Její jméno sice znamená „květina perel“, ale její život ponejvíce připomínal bodláčí a trní.

Když zaslechla HROMOBITÍ, ulekla se a krve by se v ní nedořezal.
VÍTR ji popouzel.
DÉŠŤ nemohla vystát.
Před SLUNCEM se skrývala.
HOR se obávala.
VODY se štítila.
Z NEBE měla hrůzu.
Jak mohla jen na ZEMI v klidu spočinout?

Její muž Čao ji velmi miloval, ale ještě více se pro ni rmoutil. Nemohl snést, jak mu chřadne před očima. Líce jeho ženy byly den ode dne bledší. Jídlo jí přestávalo chutnat. Dech se jí krátil. Hlas jí slábnul. Končetiny jí malátněly. A když už se postavila, zmocňovaly se jí závratě.
Žádný lékař jí nedokázal pomoci. A léky jí dokázaly jen přitížit. Zoufalý manžel doufal, že alespoň krásné věci ji na chvíli obšťastní a rozveselí. Peněz navíc nikdy neměli, přesto ale své ženě kupoval šperky, náramky a náhrdelníky. Li-Hua uprostřed stále chudobnější domácnosti ale působila jen jak chřadnoucí lilie, co noci upije a dni nepřidá.
Když už se hrůza odrážela v jejím zborceném obličeji jak v zrcadle, spatřili, jak se otevírají dveře. Do světnice k nim bez zaklepání vstoupil starý muž. Čao se na něj už chtěl zle obořit; ale předešel ho neznámého konejšivý hlas:

HROM hýbe věcmi.
VÍTR je rozptyluje.
DÉŠŤ je zavlažuje.
SLUNCE je vysušuje.
HORY je zadrží.
VODY jim dávají plynout.
NEBE jim panuje.
ZEMĚ je skryje.

Slova do Li-Huy sjela jak blesk z čistého nebe. Čao nechápal, ale radostí byl bez sebe, že vidí, jak se vrací do tváří jeho ženy barva života. Mezitím neznámý přistoupil k plotně a počal sypat do jejich posledního hrnce různé byliny.
„Nyní znáte přirozený chod věcí. Perly života, toť HROM i VÍTR, DÉŠŤ i SLUNCE, HORY i VODY. Vše má své místo mezi NEBEM a ZEMÍ. Nechte řád do sebe vstoupit.“ Po těchto hřímajících slovech na ně dobrácky mrkl a opět konejšivě dodal: „Li-Huo, aby lépe tvým tělem proudil nový život, vypij prosím tento nápoj z bylin. Dnes, zítra i v dalších dnech neustávej.“
Li-Hua pochopila, že problém nebyl ve věcech a lidech, co jí obklopovaly, ale v ní samé. A po tomto prozření zkrásněla tak, že její muž na ní mohl oči nechat. Ne kvůli blyštivým šperkům, ale kvůli ní samé. Ne z hrůzy, ale z lásky.
Starý bylinkář s nimi v domácnosti nějaký čas pobyl a Li-Hua byla den ode dne silnější, radostnější a nově nalezeným zdravím přímo kypěla.
Když se se šťastným párem lékař loučil, vděčně jej obdarovaly všemi šperky, co jich jen dříve Li-Hua na sobě měla. Bylinný léčitel velký dar ze skrovné domácnosti přijal. Když však odcházel, vtiskl Li-Hue spolu s bylinami do rukou i jednu krabičku.
Když jim zmizel za poslední zatáčkou, zvědavě ji otevřela. Na zlatém náramku, který jí dříve matně povlával na pohublé ruce se nyní blyštilo osm krásných perel. Li-Hua si s vděčností připnula náramek osmi perel na své levé zápěstí. A už jej neodepla. Ani si tak nepřečetla, že na vnitřní straně perel jsou vyryta slova:

NEBE a ZEMĚ určují směr.
Síly HORY a JEZERA jsou ve spojení.
HROM a VÍTR se vzájemně podněcují.
VODA a OHEŇ se vzájemně nepřemohou.

Li-Hua ale znát tento nápis nepotřebovala – protože přirozeným řádem věcí už sama žila. Stejně tak Čao. A dobře se jim žilo.

MUDr. Petr Hoffmann