Kdys čilý, zdravý a do života dravý syn jistého více než bohatého muže zčistajasna onemocněl vážným revmatismem, že již ani krůček bez nesnesitelných bolestí nemohl udělat. Dlouho předlouho se pro nebohého synka hledala vhodná medicína, leč úleva s žádným medikamentem nepřicházela, a tak se bezmocně ležícímu nemocnému stala jeho postel jediným životním místem, jež bylo obklopeno pouze stísněnými čtyřmi stěnami pokoje, dlouze se vlekoucím časem a ustaraně vzdychajícími sloužícími. Až jednoho obzvláště pochmurného dne donesla se ke slechům bohatých nicméně o to více nešťastných rodičů zvěst, že v nachlup přesně 500 mil vzdálené chaloupce žije jistý bylinný léčitel, nad jiné proslavený v okruhu 450 mil. Bohatec neváhal ani okamžik a poslal ihned svého nejzdatnějšího sloužícího, aby přinesl potřebné byliny z takto daleké krajiny.
Postupem času se stalo již zažitým pravidlem, že stále zdatnější a vytíženější sluha chodil co tři týdny k bylinnému lékaři a zpět - tisíc mil zvládl vždy na úsvitu jednadvacátého dne, tedy průměrnou rychlostí moc nezaostával za podprůměrně naloženým buvolem s nadprůměrně snaživým poháněčem. Ve výsledku tak služebník podnikl těchto „léčebných výletů“ více než dosti a ve speciálně vyhrazené části pánových sklepeních se nashromáždilo bratru přes sto tašek s bylinami nejrůznějšího druhu, chutě, barvy, účinků a provenience. Leč kvantitou se nemoc neudolá, a tak na synovi upoutanému na až proklatě měkké lůžko, nebyl znát ani ten nejmenší náznak uzdravení - ba naopak.

Jednoho dne byl opětovně sluha vyslán na svou dalekou pouť. Dříve, než by se tomu kdo v uvedené roční údobí nadál, ho však zastihla sněhová bouře, která po dostatečném vyřádění „ustoupila“ a změnila se v „pouhé“ husté sněžení, že si člověk ani na omrzlou špičku svého nosu neviděl. Služebník statečný se však nevzdával a dál razil sníh nesníh k obvyklému cíli své téměř již rutinní cesty. Jak bouře se svým vodopádem bělostných vloček přišla, stejně tak i poznenáhlu odešla a o kousek dál po ní již nebyly nižádné památky. Nicméně chodec byl již příliš unavený, než aby pokračoval dál vdál a padl na tvrdou zem zcela vyčerpán. Osud tomu chtěl, že se tak stalo přímo pod výjimečně vzrostlým běloskvoucím morušovníkem s několika jinace zbarvenými skvrnami v koruně. Když se „bylino-nosič“ probral z mrákot, všiml si ihned těchto rušivých elementů. Náhle se mu dostalo doslova „osvícení shora“, neb si pomyslel: „Proč bych nenasbíral tyto cizopasné rostliny a nepřinesl je domů pánovi, vydávaje je za další z mnoha zásilek od čím dál měně proslulého léčitele? Vždyť od jiných bylin se vzhledem příliš neliší a revmatismem téměř usouženému synovi rozhodně významně neuškodí.“ A tak sluha neváhal, plnou nůši těchto prazvláštních léčebných prostředků z koruny stromu natrhal a na cestu k domovu se vydal. Protentokrát si mohl dovolit onen luxus jít jen, co noha nohu mine, neboť z tisíce mil bylo potřeba urazit sotva polovinu.

Jak už tomu tak bývá, cestě nejmenšího odporu se snadno podléhá. A tak když sluha vyrazil záhy znovu na špacír, došel pouze k onomu morušovníku a další části „zeleného nánosu“ jej zbavil. Co se však vrtkavému osudu nezachtělo, synův stav se více než zlepšil, sotvaže začal užívat „bylinnou“ kůru naordinovanou počínající leností doposaváde výkonného sloužícího.
Když se tedy „nezdárný“ sluha vrátil ze své poněkud zkrácené pouti, našel svého pána a s ním i celé jeho panství rozradostněné a pánova donedávna imobilního syna na nohou. Šťastný otec chtěl vědět ihned původ i jméno této doslova zázračné rostlinky. Trošku rdící se sluha šel tedy s pravdou ven, nicméně povýšení i tučná odměna byly jeho dalším osudem. Jmelí tak bylo nazváno „morušovým parazitem s nebývalým léčebným apetitem“.

Sang ji sheng (Ramulus Loranthi) z hlediska tradiční čínské medicíny vylučuje vlhko a chlad a vyživuje krev.

MUDr. Petr Hoffmann