více infoŽil byl v době dávné a ledasčíms již zaváté, jistý chlapec věku stále mladistvého, leč osudu více než neradostného. Mocný vítr změn i vír událostí jej na počátku jeho strastiplné životní pouti zanesly až do oblasti bájemi opředené tibetské náhorní plošiny, kde se hranice mezi státy, nebem i zemí, propastmi i horskými velikány, plností i prázdnotou pozoruhodně stírají. Náš „hrdina“ se jmenoval Tan Jiang a jeho dnes již legendární příběh se počal odvíjet v harmonickém prostředí milující rodiny a drobounké vesničky, krčící se ve stínu velehorského obra, hřející se však vzájemnou blízkostí, neboť nejbližší další civilizace byla na hony přes hory vzdálená.

Život však nikdy neskýtá pouze příjemné chvilky, a tak nečekané rány vtrhly i do této snové tibetské osady. Nejprve se přes ni přehnala strašlivá epidemie neznámého původu a smrtonosných následků, jíž padla za oběť podstatná část vesničanů. Ti nejzdatnější přeživší byli zasypáni, když se v blízkém svahu pokoušeli vyhloubit místo odpočinku pro své nejbližší. A do třetice byla následná zima tak krutá a dlouhá, že ji ani v oblastech věčného ledu a sněhu nepamatují. Prvního svěžího jarního vánku se tedy dočkali, jen poslední dva trosečníci, uvíznuvší v sevření odloučení a svíravého loučení se všemi svými drahými - právě Tan Jiang, jehož oči již zapomněly plakat a ruce se zahřát, a hlavní stařešina obce, jenž všechen nečas i bezčasí přečkal, medituje ve své chýši a jen občas přežvykuje několikeré byliny ze své mnohaleté zásoby. Nezúčastněný pozorovatel by musel při bližším pohledu vpravdě ustrnout a v duchu se drásavě tázat: „Jak jen mohl tento bělovousý stařec, s očima nevidovýma, kůží svraštělou a hlasem i dechem přerývaným, toto vše přežít?“

Palčivý dotaz visel i visí ve vzduchu dále, nicméně sotvaže počal po předlouhém čase se probudivším slunci sníh opět tát, pokusil se stařík Tan Jianga svým přidušeným hlasem přivolat k sobě. Ten zprvu nereagoval, neboť za posledních několik měsíců se z hrdla starce pohrouženého v neustálé meditace neozval ani ten nejneslyšitelnější hlásek, co by vydal konipásek. Když se tedy po opakovaném hlasivkovém vzepětí k chatrné chýši v okamžení dostavil, spatřil muže staršího než Metuzalém, kterak ho vybízí podivně planoucím pohledem, by k němu přišel blíže. Přiblížil tedy k jeho svraštělým retům své slechy, aby vyslechl poslední slova jeho předlouhého života: „Zde…v tomto saku jest uložené houbisko, nad jehož léčebné účinky nic na světě nemá…vyhledej a dones ho co nejdříve vznešenému dalajlámovi Gendündubovi…potřebuje jej co nejdříve nebo též se rozloučí vbrzku na horských výšinách se svou životní poutí... až ti budou docházet síly, posilni se z vaku též... tak už BĚŽ!“ Vykřikl stařec překvapivě mocným hlasem a dlouze vydechl naposledy.

Tan Jiangovi vlila tato slova do žil překvapivou novou mízu a rozhodnost. Místo by lamentoval a hořekoval nad dokonáním svého hořkohořkého osudu, zatlačil poslednímu zesnuvšímu strážci jejich vsi oči, sbalil do svého tlumoku do poslední spory všechny ony zázračně léčebné houby, nazul si opánky a vyběhl ven vstříc stále ještě hlubokým závějím neroztátého sněhu, bezedným údolím, kolmým srázům, hladu, žízni, vyčerpání a nejistému cíli. Směr však měl jasný - a sice východní, neb se u nich ve vesnici vždy u večerního vyprávění starců tradovalo, že tibetského vládce je třeba hledat tam, kde se prvně na obloze sluneční kotouč ze země vyloupne. A tak Tan Jiang stále běžel, během dne mu nejen slunce, ale i zvrásnění hor bylo vodítkem a v noci mu zas hvězdy na obloze neomylně ukazovaly směr. A pokud snad si nebyl jist, ustal na chvíli v usilovném fyzickém výkonu a zaposlouchal se na moment intenzivně do tlukotu vlastního srdce, jež mu záhy řeklo, kamže namířit své běhy dál.

Nikdo dnes již nespočítá, kolikrát během Tan Jiangovo neuvěřitelné pouti za dalajlámou slunce vyšlo a opět skrylo svou zář. On však nikdy ve svém nezměrném úsilí nepřestal a přes všechny nebezpečenství, protivenství a nástrahy se s bravurou dostal. Hrdinný „medikamentální doručitel“ neodpočíval a jeho jedinou zastávkou bylo občasné napití se v horské bystřině či převálení hroudy sněhu po jazyku; jediným životodárným chlebem pak bylo zřídkavé šáhnutí do tlumoku a nabrání hrsti onoho zázračného přípravku, po němž byl vždy více svlažen, než by zvládl den spánku a opulentní hostina na dvoře císařově.

V jedné chvíli se však Tan Jiangovi povážlivě zrychlil tep a on cítil, že dalajláma již není daleko a že teď právě nastala ona nejnutnější chvíle pomoci zachránit Jeho Nejvyšší Svatost. Napnul tedy všechny své síly a místo, aby se ještě posilnil ze zásob své houbovité „nebeské many“, jejíž stav se, pravda, již povážlivě umenšoval, šáhl si až na samé své dno a ještě hlouběji a vyrazil rychleji než sokol k náhle na obzoru se vyloupnuvšímu paláci. Drásavost ostrých skalisek nevnímal, pichlavosti hustých trnisek odolával a náhle se zvednuvšímu prudkému vichru se nekolísaje postavil. Jak člověk z jiné planety vpadl na palácové nádvoří, kde se již vše schylovalo k tryzně za předrahého duchovního vůdce i vládce. Protlačil se překvapeným davem i strážemi až k samotnému zesinalému dalajlámovi a sebravše poslední zbyteček své, do té doby neutuchající energie a nastavujíce svůj otevřený tlumok, zřetelně pravil: „Vezmi a jez!“ A po těch slovech skonal.

Až do dnešních dnů bývá připomínán dvaačtyřicetikilometrovým během - během let již legendární - výkon i skon slovutného vojáka Feidippidese, kterýžto oznámil Athéňanům slavné vítězství u Marathónu. Tan Jiangovo nesrovnatelně náročnější, brisknější i pozoruhodnější cesta za úspěšným vyrváním dalajlámy Gendünduby ze spárů jisté smrti však byla postupně zaváta časem. Nicméně ona nepoměrně tělo léčící i energii dobíjející houba tu s námi žije svými pulsujícími účinky a pozvolným růstem doposud. Na památku neuvěřitelného Tan Jiangovo běhu doslova „o život“ byla pojmenována coby Cordyceps, neboť on, ač byl s životem „na kordy“, se skrze ni „vycepoval“ a doslova vybičoval své bicepsy a tricepsy, prostě veškeré své svaly k výkonu nevídanému, činu neslýchanému a události zapamatování hodné.

Nechť tedy není Tan Jiang a Cordyceps nikdy zapomenut - a to nejen v souvislosti s očekávanými rekordními výsledky čínských/tibetských běžců na blížící se pekingské olympiádě...

Dong chong xia cao (Cordyceps sinensis) z hlediska tradiční čínské medicíny posiluje YANG a esenci JING ledvin a YIN plic. Příznivě ovlivňuje alergie, astma, ekzémy, regeneraci po dlouhých nemocech či slouží jako přirozený doping u sportovců. Je obsažen kupř. v bylinné směsi Tibetský klenot Cordyceps (kód 198).

Z hlediska západní medicíny má antibiotický efekt na plicní streptokoky, na svalovou tkáň, kdy posiluje hladké svalstvo v srdci, rozšiřuje průdušky, zabraňuje kontrakci svalstva ve střevech, v děloze a v srdci.

Více informací o tradiční čínské medicíně se dozvíte v knize Na frekvenci čínské medicíny (2002) a Od pramene čínské medícíny (2007).

MUDr. Petr Hoffmann