Žil byl jistý císařský úředník. A svého života i úřadu si užíval vskutku nad poměry a navrch byl i mezi prostým lidem oblíbený. Co by však čert nechtěl. Jednoho slunného jarního dne, kdy příroda byla ve svěžím rozpuku a ptactvo radostně švitořilo zas své decibely hluku, postihlo jak blesk z čistého nebe našeho drahého byrokrata vážné onemocnění. A sice jeho dříve zcela bezproblémově prodyšný nos byl ucpán, že by se skrze něj ani nejmenší myška neprotáhla a navíc, když už jeho mučené chřípí bylo uvolněno, výtok z něj čpěl vskutku smrdutě, takže i milá rodina jeho odmítla ho vpustit domů na kutě. Navíc musel tedy neustále dýchat pouze ústy, což člověku zrovna dvakráte též nepřidá. Nebohý nemocný podstoupil léčbu u bezpočtu lékařů, ale nepřímúměrně k jeho vyprazdňující se peněžence se jeho zdravotní stav nelepšil, ba spíše zhoršoval. Přátelé mu proto radili, aby odešel do zaslouženého předčasného důchodu a počal trávit svůj čas na čerstvém horském vzduchu, kde stranou všech nečistot a ruchu, by pomohl svému tělu i duchu dozajista více, než by zvládl jakýkoliv medikament.

Náhle zestárlý a všecek přešlý úředník se předlouze nerozmýšlel, a protože sám nevěděl již coby, následoval přátel rady. Vyřídil všechny bezodkladné záležitosti, vzal si s sebou jen ty největší nezbytnosti a s nosem stále churavým ale srdcem otevřeným vyrazil k hranicím vstříc nevšedním zážitkům a doufaje i ozdravným požitkům. Zde na samém okraji říše v hlubokých hvozdech a na strmých úbočích potkal záhy hraničáře, jak zrovínka trhá byliny. A co by ale poťouchlý čertík už vůbec nechtěl, po zběžném shlédnutí nenadálého příchozího si zkušený léčitel hnedka věděl rady a bryskně připravil bylinný extrát, po jehož požití se uvolnily ledy a čerstvý důchodce mohl opět dýchat celým chřípím a zplna plic jako by s nosem neměl nikdy nic.

Rozradostněný a celý omládlý poděkoval svému nečekanému uzdraviteli, zlatem i vděčnou vzpomínkou se mu odměnil a podarován ještě semínky této zázračné rostlinky se navrátil do svého drahého domova. Semena poctivě ve své zahradě vysázel, aby tak této nemoci i u druhých předcházel. Když se pak lidé ptali, jakže se tato zázračná bylina vlastně jmenuje, odvětil jim, že odteď sluje názvem „barbarské poupě“, neboť Číňané ve šlépějích Římanů označují všechny národy vně svých hranic za barbary a právě ono z byliny poupě nebude zaručeně k pročištění vašeho nosu skoupé.

MUDr. Petr Hoffmann