Byl kdys kdes mocný vládce, sloucí jménem Who, který se jednoho dne rozhodl, že zaměstná jistého mladého chlapíka coby svého domácího služebníka. Mladík chytil svou šanci za pačesy a zhošťoval se svých úkolů k pánově naprosté spokojenosti. Když tu náhle jednoho rána ho zachvátila a zcela skolila zákeřná nemoc. Nevěda téměř o sobě, střídala se v mládenci žhavá horečka s mrazivým chladem a pot skrápěl jeho tělo v mocných proudech. Vládce však nestrpěl ve svém paláci žádné „budižkničemu“, a proto nemilosrdně nebohého nemocného na hodinu propustil.

Bezmocný mladinký propuštěnec ale neměl, kam by šel a vydal se tedy nazdařbůh k blízkému rybníčku. Sotvaže se došoural k jeho břehu, složil se jak dlouhý tak široký a upadl na několik hodin do horečnatých mdlob. Když se pak probral z mrákot, zachvátil ho neukojitelný hlad a žízeň. Instinktivně začal proto srkat bahnitou rybniční vodu a cpáti se rostlinami, které kol něj doposaváde v klidu a míru rozkvétaly. Z bylin však vybíral zejména ty, které se zdály za těchto doslova a do písmene polních podmínek býti nejpoživatelnějšími.

Propuštěnému a všemi opuštěnému služebníkovi se díky této originální léčebné kůře sestávající se z rostlinstva a kalu podařilo přežít a vymanit se tak z osidel již téměř jisté smrti. Nejenže však plamen jeho života nebyl zákeřnou nemocí sfouknut, ale sedmého dne k neskonalému úžasu zjistil, že se mu opět vlévá síla do žil a cítí se lépe než kdy dříve. Sebral se proto ihned a vrátil se do skvostného paláce. Panovník Who doslova zcepeněl překvapením, že jeho milý služebník, jehož s těžkým srdcem propustil, aby snad nakažlivá nemoc nezachvátila celý jeho dvůr, se vrací živ a zdráv. Přijal ho tedy nazpět do svých služeb milerád.

Aniž by se Lomikar musel otočit v hrobě, přesně po roce a po dni onemocněl jediný syn mocného vládce Who, kterýžto z toho jen bezmocně svěsil ramena a bolestně prožíval se svou ratolestí její horečnatě zimničná martyria. Poznenáhlu si však uvědomil, že navlas stejnou chorobou onemocněl jeho dnes jako rybička zdravý sluha a ihned jeho tělem proběhla radostná vzpruha. Nechal jej proto ihned předvolat, dopodrobna se přeptal na okolnosti jeho záchrany a posléze jej promptně vyslal, aby nasbíral ony byliny z rybníků krajiny. Služebník rozradostněn, že může svému milému pánovi prokázat takovou medvědí službu, nelenil, nasbíral jich plnou náruč, řádně je povařil a výsledný extrát podával skomírajícímu nemocnému po následujících sedm dní. A dříve, než se sešel jeden týden s druhým, byl panovníkův syn zdravě dravý, jak se na takovouto důležitou osobu v jejím věku sluší a patří. Přešťastný otec pak pojmenoval tak skvěle léčící bylinku „palivové dříví mistra Who“. Onoho „mistra Who“ si přidal samozřejmě po sobě, neboť byl člověkem mírně ješitným, ale „dříví palivové“ bylo dodáno kvůli faktu, že rostlina byla normálně lidmi, neznajíce její kouzelné účinky, používána jako kvalitní zátop do kamen. A přitom již dávno ji mohli používat, aby s nimi po skolení nemocí nebyl amen.

MUDr. Petr Hoffmann