Na břehu potoka žil muž a žena. Vybrali si krásné místo, práce se nebáli, a tak jim zahrada i dům vzkvétaly pod rukama. Narodily se jim děti, vyrostly a vyrazily do světa. A rodiče se těšili, že nyní užijí svých dnů více v klidu a odpočinku.

Jednoho rána se muž probudil bolestí. V hlavě cítil jako by mu v ní bušily kameny. I vyšel k potoku na místo, kde nacházel nejvíc klid a uvolnění. Zurčení vody jej však neobčerstvilo – naopak bolest ještě zesílila. Navrátil se tedy domů. Když už se mu někdy přitížilo, jeho žena jej dokázala vždy vyléčit. Chladivý zábal, zahřívající byliny, citlivá masáž. Bolest nepolevila. Muž ale počal vnímat zvuky s nebývalou ostrostí. V noci jej probudil šustot sovích křídel. Přes den mu nedal pokoj pohyb rýže ve větru. Když už zvuky nedokázal déle snést, zavázal si uši látkou. Večer neslyšel zvenčí nic. Ráno jej ale probudil tikot. Zvuk hodin. Jedněch. Druhých. A dalších a dalších.

Nyní k němu už žádný závan přírody nedolehl. Zvuk ubíhajícího času ho ale stále víc a více ubíjel. A tak běžel den za dnem, měsíc za měsícem. Žádný lék nepomáhal. Žena si zoufala. V běhu času jen odpozorovala, že za nocí kdy měsíc byl menší či vůbec nevyšel, bylo muži přeci jen snesitelněji. Ten už docela přestal vycházet z domu.

Jedné noci za úplňku dostoupily mužovy bolesti vrcholu. I zůstala  žena s ním vzhůru celou noc. Další noc se ale neumenšily. A třetí noc byly snad vůbec nejhorší. Žena už nemohla a rozhodla se vprostřed noci vyjít ven. Překvapeně zůstala stát. Úplněk, stále stejný. Nebo možná ještě zářivější. A voda v potoce – jako by v něm protékalo zlato. A – co to roste na břehu? Takové rostliny zde nikdy neviděla.

Neváhala a rozběhla se pro kotlík. Když byliny vařila, vypadaly jako by se s nimi měsíc na hladině koupal. Užuž chtěla jít s nimi do domu, když ucítila ruce na svých ramenou. To muže přilákala vůně až sem.

Než nadešel další měsíc, byl muž už zcela vyléčený. Stačilo málo – jen aby svou střídmou stravu prokládal bylinami, které pokryly oba břehy potoka. Pouze jeho oblíbené místo tichého spočinutí zůstalo prázdné. I trávil zde každé jitro i večer ve vděčném pohroužení. A když nastal úplněk, jeho obličej zářil. Úplně.

Hong Huag (Carthami tinctorii flos) z hlediska tradiční čínské medicíny rozprouďuje krev a otevírá dráhy.

MUDr. Petr Hoffmann