Žily byly kdys dvě království. Soužití mezi nimi však mělo více než daleko k blažené idylce. Ba co více, mnohem častěji mezi nimi létaly jiskry, až jedna z nich posléze založila oheň, který naráz vzplál v boj na život a na smrt. Válka to však byla vskutku blesková, neboť jedno z království mělo nejen více misek rýže a stád buvolů, ale spoléhalo i na početnější, lépe vyzbrojené a zejména bojeschopnější vojsko, z něhož i císařské armádě bylo by „ouzko“. Druhé království bylo tedy sakumprásk poraženo a rozprášeno do té míry, že zbytkům dříve hrdého vojska nezbývalo, než se skrýt před pronásledujícími a rabujícími oddíly vysoko v horách. Brzy se tak kruh kolem nich do poslední soutěsky a průsmyku hermeticky uzavřel a z nepřátelského obklíčení by neproklouzla ven ani malilinkatá myš. Vojáci vítězného království si byli jisti, že tito na hlavu poražení a kdesi v nehostinných horách se skrývající protivníci se stejně dříve či později sami vzdají. Vždyť jejich ubohé útočiště, kterého se jako posledního stébla chytnuli nevěda kudy kam, jim skýtalo jen dvě možnosti - sestoupit ze skrytu horských úbočí a slojí a vzdát se nebo záhy zhynout zimou, hladem a vyčerpáním. Nepřátelské armádě se tedy nechtělo riskantně hledat ve velehorách porůznu poschovávané guerilly a tak raději v klidu okupovala nově zabrané království, vesele pokračovala v jeho plundrování a nadmíru užívala plodů potu a práce zotročených rukou. Takto všichni obyvatelé museli ujařměni trpět pod jhem okupantů po celý rok. Vojska rozložená na úpatí hor dychtivě očekávala kapitulaci do kouta zahnaného nebohého nepřítele. Po celý čas však nezahlédli nižádného človíčka. Nejistota se pozvolna stávala nervozitou a nahlodávala morálku i akceschopnost dlouhodobě nevytížené a na boj nabroušené masy. Přišla pak jedna obzvláště temná a tesklivá noc, ve které se však měly udát věci, ani za slunečního svitu dříve nevídané. Jako blaničtí rytíři napojení elixírem mládí a života přihnali se z hor tak dlouhou dobu se skrývající vojáci a rozprášili nepřátelské ležení napadrť. Vítězství nad mnohem silnějším sokem bylo úplné a ten pravý klid a mír se opět vrátil do lidských obydlí, srdcí i myslí.

Jak ale k tomu došlo, že po takovém čase stráveném v podmínkách nejnepříhodnějších zaútočilo zákonitě polomrtvé vojsko s omračující silou a svěžestí? Totiž v horách poté, co snědli poslední kůrčičku chleba, snítek traviny a přežvýkali poslední kousek koňského sedla, počali již uvažovat o svém brzkém odchodu do věčných lovišť. Hladem již téměř pološílení, počali jíst i houby, jež na svazích kopců rostly do krásy v počtu značném. Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistili, že chuť jejich je výtečná, zasyceni jsou po jejich konzumaci více než plnohodnotně a osvěžení z nich vzešlé se může směle poměřovat s jemnou mořskou břízou či batátovou hlízou. Celoroční výživa pro armádu tak byla zajištěna a koně si navíc mohli pochutnat na chutné a zdravé krmi. Na památku jejich slavného vítězství a možná ještě slavnějšího přežití tak čínští „blaničtí rytíři“ pojmenovali tuto houbu Yunzhi, jež se stala pro ně vpravdě houbou královskou, zachránivše jim život.

Yunzhi (Coriolus versicolor) z hlediska tradiční čínské medicíny rozpouští hlen TAN, vylučuje vlhko, ochlazuje horko.

MUDr. Petr Hoffmann