V Říši středu za časů, jež dávno odvál vítr zapomnění, bylo nebylo, žilo nežilo, ale zejména živořilo jedno malé, chudobné a bohem i lidmi zapomenuté království, zvoucí Wu. Ke své ještě větší škodě však nebylo zapomenuto docela, neboť muselo každoročně odvádět sousední bohaté a rozpínavé říši Chu každoročně tučný tribut. Pod pohrůžkou, že mocná chujská vojska překročí nevysoké hraniční pohoří a roznesou celou „královskou“ oblast Wu na svých kopytech a mečích, tak museli všichni obyvatelé do morku ožebračovaného království - panovnickou rodinu nevyjímaje - dřít od rána do večera a třít bídu s nouzí, aby kýžené každoroční vskutku královské výpalné uplatili.

Sešel se rok s rokem a poté co odezněly poslední mrazy a roztály i ty nejvytrvalejší sněhové vločky, přišel čas opět, aby karavana vychrtlých koní, obtížená výnosem celoroční práce obyvatel Wu vyrazila ke svému nezdárnému mocnému sousedu Chu a zde se zbavila tohoto svého „nadbytečného jha“. Když po několika zádrhelech a nesčíslných útrapách dorazili na honosný chujský dvůr, předal, krom dalšího vůdce této poněkud tristní karavany, králi říše Chu dle svých slov největší poklad, jež jejich země mohla vydat - tedy „Bylinu království Chu“. V panovníkovi říše Chu však na první pohled vyvolal takovýto dar vyslovenou nechuť a svěží, čerstvě zjara utrženou rostlinku s odporem odmítl.

„Jak se vůbec opovažuje mít takový ubohý a budižkničemu království něco na způsob národní byliny? Takovýto póvl si strčte za váš děravý klobouk a víckrát mi už s tím nechoďte na oči,“ vyštěkl nakvašeně král.

Vedoucí wujské výpravy zrudl až ke kořínkům jeho mírně prošedivělých vlasů, hrdě však vztyčil hlavu a zavelel k návratu k jejich vychrtlým koníkům, jež byli mezitím již hbitě zbaveni „nadbytečného nákladu“. Dříve však, než se za odjíždějící výpalné zaplativší výpravou definitivně zaprášilo, dostihl je královský lékař Chu a přesvědčil je, by mu věnovali alespoň část dovezených zásob jejich národní byliny. Doktor Zhu pak tajně zasadil semena, aby již napřesrok byla „wujská královská bylina“ i v chujském království k užitku i plném rozkvětu.

Zas bylo brzké jaro, rostlinky se ze země opět vzmáhaly, medvědi ve svých brlozích se s dlouhým a táhlým zívnutím probouzeli, slunce nabíralo do svých paprsků opět dostatek tepla a rosa do svých zásob dostatek vláhy; jediný, kdo však trpěl a strádal, byl slovutný král říše Chu, jehož zachvátila nesnesitelná bolest. Dal si tedy zavolat svého dvorního lékaře Zhu, by mu ulehčil od jeho strastí. Zkušený lékař po zběžném shlédnutí hnedka věděl, která uhodila a dal panovníkovi vypít silný odvar z „Byliny království Wu“. Ještě než král polkl poslední lok tohoto, nad jiné účinného léčivého extraktu, pocítil náhlé ochabnutí bodavé bolesti a dříve než stačil vypravit ze sebe byť první hlásku děkovného slova, bylo mu již nevýslovně lehce, dravě i zdravě doslova. Ihned po tomto nenadálém přerodu se tedy král otázal po jménu a původu byliny, jež ho tak bravurně vytáhla z této prachmizerné šlamastyky. Jaké však bylo jeho překvapení a údiv, když zjistil, že je to právě ona jím zavržená a opovržená „wujská národní bylina“. Výjimečně tak došlo u vládce říše Chu k reflexi vlastních činů a rozhodl se, že napříště převezme od wujského království zásob tohoto zázračného medikamentu kolik jen bude možné a možná, že i onen vybíraný roční „poplatek za neútočení a věčné přátelství“ o něco sníží...

Od této doby je tak bylina nazývána na památku svého původu, předvídavého lékaře a díky plodům svých bohatých účinků rajským „ovocem Wu-Zhu“. Název i jedinečné léčebné využití se nám zachoval až dodnes, neb tyto vzácné atributy si ani zub čas nedovolil ukousnout a odnést.

Wu zhu yu (Fructus Evodia Rutaecarpae) z hlediska tradiční čínské medicíny zahřívá střední ohniště, rozptyluje chlad, stahuje vzbouřenou Qi, vylučuje chlad a vlhko a stahuje oheň směrem dolů.

MUDr. Petr Hoffmann