Byli kdys tři bratři, kteří žili všichni pospolu se svými třemi manželkami. Klan by z nich mohl být vskutku velký, ale bohužel jen jednomu z párů se narodilo dítě, které rostlo a sílilo, jakožto jediný potomek tohoto dříve velkého rodu. Sešel se rok s rokem a všichni členové rodiny byli stále více znepokojeni, že si jejich jediná ratolest stále ještě nevybrala ženu svého srdce a vnoučata jsou tak také stále v nedohlednu. Oním důvodem, proč všechna děvčata ztrácela vždy o pozvolna stárnoucího chlapce zájem, bylo totiž onemocnění z nejnepříjemnějších - a sice pomočování vprostřed noci.

Jednoho dne přišel jistý stařičký bylinný lékař do vesnice, přinášeje si s sebou velkou brašnu se zářivě zlatavým střapcem na úchytu, aby zde mohl nabídnout lidem dobré vůle něco ze svých zásob a umění. Jeden z bratrů neváhal a ihned se lékaře otázal, zdali se, v jeho zlatým prýmkem opatřené tašce, nenachází bylina, zamezující nočnímu nevyžádanému upouštění moči. Znalec bylin, nad jiné povolaný, nato řekl, že existuje sice jistý květ, který by zamezil močení nadměrnému i nechtěnému jakbysmet, ale že žel roste pouze v kraji vzdáleném, odlehlém a nebezpečném. Pokud by tedy chtěli, aby se vypravil na tuto riskantní výpravu, museli by mu poskytnout více než značnou sumu peněz. I přes tuto, pro mnohé jiné nezdolatelnou překážku rodina s podmínkou souhlasila a starého sběratele léčivých bylin do světa vyslala.

Uplynulo mnoho měsíců, ale toužebně očekávaný bylinný lékař stále nepřicházel. Rodina se již téměř vzdala veškeré naděje na jeho návrat a svatbu svého syna, když tu jednoho, obzvláště temného večera, zaťukal tiše někdo na jejich dveře. Jeden z bratrů vstal a šel neznámému otevřít. Úžasem zůstal celý zkoprnělý stát, když uviděl mrtvolně bledého sběratele bylin stát přede dveřmi. Ten však vzápětí omdlel a sesul se k zemi, neboť ohromený bratr stále ještě nebyl schopen nějak zareagovat a přispěchat mu ku pomoci. Pak však vše šlo již jako na drátkách - opatrně vzali překvapivě velmi lehkého staříka k sobě do domu a položili ho na rodinné lože. Když pak po chvíli přišel opět k vědomí, pověděl odvážný „bylinotepec“ kolem postele shromážděné rodině, že až na dalekém jihu Číny našel onu bylinu, kteroužto jim přinesl zde ve své brašně. Jeho hlas byl však tak tichý, že všichni museli mít uši přiložené až téměř k jeho ústům. Netrvalo mnoho dní a přes své stářím i útrapami mučivě rozpraskané rty vydechl dobrý muž naposled.

Rodina ho pohřbila a patřičně uctila jeho památku, předtím však již sklidila plody jeho zasloužilé práce, neboť po uvaření oněch bylinek a poté, co odvar z nich jejich syn po několik dní pravidelně pil, ustalo jak mávnutím kouzelným proutkem noční pomočování i ponocování. Neznali však jméno byliny a ani onoho bylinného lékaře, aby ji podle něho pojmenovali. Rozhodli se ji tedy nazývat Jin Ying Zi - „Semeno ze zlatého střapce“, neboť právě semeno je onou léčivou částí rostliny a zlatá pentle z brašny byla jejich hlavní upomínkou na starého, leč odvážného muže. Holt dobrý člověk ještě žije.

MUDr. Petr Hoffmann