Trefně to popisuje ve své knize Velmi osobní kniha o zdraví i naše přední odbornice na výživy Mgr. Margit Slimáková Ph.D.:

Jak funguje farmaceutický průmysl

Ke kvalitě, nebo spíše nekvalitě mnoha lékařských studií se detailně vyjadřuje i britský epidemiolog Ben Goldacre ve své knize Zkorumpovaná farmacie (CPress 2013), kde popisuje, jak snadno lze zájmy farmaceutického průmyslu prodávat v rádoby farmaceutických studiích a jak nesnadné je pro běžné smrtelníky (a někdy dokonce i neomylné lékaře) oddělit zrno od plev. Jedná se o doposud nejrozsáhlejší dokumentaci triků, jejichž pomocí farmaceutický průmysl dodává pacientům i neúčinné, a v některých případech dokonce zdraví poškozující léky. Je veřejným tajemstvím, že výrobci léků přikrášlují své produkty, přesvědčují lékaře o jejich jedinečnosti a více než za výzkum utrácejí za šíření zkreslených informací o svých výrobcích. Šokujícím zjištěním doktora Goldacrea je obrovský rozsah těchto postupů na hranici legálnosti, jejich propracovanost a podíl odborného tisku i oficiálních orgánů na podvodech, které mají průmysl regulovat. Léky si nejčastěji testují sami výrobci ve velmi špatně navržených zkouškách a na zoufale malém množství nevhodně vybraných pacientů. Testy se analyzují pomocí technik upravených tak, aby nadhodnocovaly jejich přínos. A když výsledky zkoušek přesto nevyhovují, mají výrobci plné právo je před lékaři a pacienty tajit. Studie financované a prováděné výrobci také dosahují podle Goldacrea významně příznivějších výsledků než ty nezávislé. Například výsledky farmaceutických studií, které sledovaly účinnost statinů, tedy léků snižující cholesterol, jež jsou denně předepisovány milionům lidí na celém světě, byly 20x častěji příznivější ve srovnání s nezávislým testováním!

Moderní medicína je založena na důkazech. Alespoň to o sobě prohlašuje. Lékaři ji prezentují jako nezpochybnitelnou, funkční a jedinou správnou. Co to ale znamená? Existuje přesně stanovený počet studií, potvrzujících účinnost léků či metody, vyléčených pacientů, systematických přehledů, které by takový status klasické medicíny potvrzovaly? Je jednoznačně jisté, že postupy, terapie a léky, které používá, skutečně jen prospívají a léčí? Ne vůbec nic z toho…Spousty potíží nedokáže léčit, přestože podle výzkumů by to mělo jít, spousty uzdravení nedokáže vysvětlit. Problémem jsou i vedlejší účinky léků, která mnohdy víc škodí, než pomáhají, finanční angažovanost lékařů a farmaceutických firem a farmaceutický byznys, který je odtržen od zájmu pacienta. Avšak namísto odmítání se snažím porozumět, hledám vysvětlení. S pokorou uznávám, že ne vše chápu, ale to neznamená, že to musím okamžitě shazovat. Lidé budou vždy věřit nějakým pověrám a stejně tak spousta dnešních vědeckých pravd bude v budoucnu překonána novými paradigmaty. Jsem toho názoru, že pokud se má zdraví lidí zlepšit, jsou respekt a tolerance prospěšnější než výsměch a ignorace.

Podobný názor sdílí i náš přední český psychiatr MUDr. Radkin Honzák CSc.:

Současná medicína nebere v úvahu nic, co nelze změřit, vidí v člověku jen oživený stroj Reného Descarta, ve kterém probíhají výlučně mechanické pochody, jež můžeme dohledat a pozorovat. Jenže tak to není – je třeba vzít v úvahu i psychologii a sociální kontext. Medicína založená na důkazech (evidence base medicine, EBM), která se lidem pozitivisticky naladěným jeví jako posvátná kráva, zdaleka není prosta grandiózních omylů a hlavně zdaleka není jediným možným, nebo snad dokonce uzákoněným způsobem, jak pečovat o zdraví lidí. Je tu však medicína založená na zkušenosti (real world evidence, RWE), je tu skutečnost, že EBM si naprosto neumí poradit s psychosomatickými pacienty, jichž je v prvním sítu praktických lékařů přibližně čtvrtina, jsou tu poslední (2016) výsledky časově prodloužených klinických studií značně zpochybňující deklarovanou účinnost analgetik a psychofarmak atd. To, že se medicína založená na důkazech vyučuje na fakultách, neznamená, že je jedinou pravdou.

Prof. PaedDr. Pavel Kolář Ph.D., přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK v Praze, komentuje ve své knize Labyrint pohybu (Vyšehrad 2018) tento stav takto:

Koncept evidence based medicine EBM se zrodil už začátkem osmdesátých let na kanadské McMasterově univerzitě. Jeho autoři ho definovali jako „systematický přístup k léčbě, propojující nejlepší dostupné vědecké důkazy s klinickou zkušeností lékaře a s preferencemi a potřebami ošetřovaného pacienta“. Současná medicína stále více vyžaduje důkazy statistického charakteru, dominuje přístup biologický a redukuje se tím možnost začlenit do medicíny i faktory sociální a psychologické a jejich systémové dopady na organismus. Kvůli tomu například medicína nedokázala dostatečně včlenit do svého uvažování lidské emoce. Pro ně není prostor, protože jsou jen těžko měřitelné. Medicína se tím redukuje na množství izolovaných poznatků v biologické rovině bez jejich systémového řazení. To má bohužel také za následek, že se stále zřetelněji narušuje rovnováha mezi produkcí obrovského množství izolovaných vědeckých informací a tvorbou systémových teorií, do kterých by byly zařazovány nebo v nichž by byly přehledně logicky shrnuty. Je to stejné jako mít jednotlivé puzzle, tedy spoustu jednotlivých informací, a nemít celkový obraz, do kterého bychom je měli skládat. Převládá trend, který spustila medicína založená na vědeckých důkazech – kumulování detailních poznatků nad jejich organizováním do přehledných celků, tedy analytický směr myšlení nad symetrickým. Když kdysi probíhala v Izraeli stávka doktorů, snížila se v tu dobu paradoxně úmrtnost - už Hippokrates soudil: „Pro nemocné co nejméně je to nejlepší“.